Jak to s námi začalo?

Jako úča ve školce jsem v začátcích potřebovala sukni s kapsama na všechny věci světa. V běžných obchoďácích nula takových (slow fashion mi ještě nic neříkalo). Ušiju si ji, zaznělo mi. Představa byla celkem jasná, už se to JEN naučit.

Máma vyšívá, šije, hodně háčkuje. V dětství jsme jí koukali pod ruce. Rostli jsme a s námi i požadavky. Záplaty na tepláky, kostým kleopatry, šaty na Kristkaturák. Bylo jasný, koho o lekci šití poprosím. Nechala za pětistovku opravit zadrhlou Singrovku z devadesátek, ukázala mi, jak se to všechno navlíká a realizace představ mohla začít. Střihnout látku mi zabralo asi nejvíc času, s využitím nově nabytých zkušeností už stačilo jen sešít díly: kapsy z venku, do pasu širokou gumu cikcakem. První sukně byla na světě, nenapadlo mě, že jsem právě zasela semínko k budoucímu podnikání. Tahala jsem ji do práce, nechyběla mi v táborovém kufru ani na cestách do hor. Byla moje oblíbená i přesto, že byla taková zástěroidní.

Samozřejmě se nedalo zůstat u jedné, lákaly mě různobarevné kombinace, kreslení a malování na látku, technologicky to šlo stylem pokus - omyl. Bavil mě i znepokojoval pocit nekonečného množství možností. Zároveň přicházel pocit nezávislosti, ten mě pohltí vždy když ,,ovládnu” nový materiál, techniku, když vyrobím boty, svíčku, talíř. Znáte to?

Ale k šití… Netrvalo dlouho a kolegyně si přály, abych pro ně zhmotňovala jejich sukňové představy, přidala se Krista. Ani jedna si už přesně nepamatujeme, jak společné šití začalo. Asi to nějak vyplynulo, říká. Měla náskok, položila si k šití základy už ve čtvrté třídě v kroužku, kde jejím vrcholem byla sukně. Náhoda?

Po prvních dvaceti sukních se zaprášilo, zájem rostl a tak jsem si v lednu 2018 zašla pro živnosťák.

Od té doby se změnilo hodně - vyladily jsme střih sukní, máme širší sortiment, více nápadů, více strojů. Singrovka ale stále š(ž)ije, máme vyšší nároky při výběru látek, zajímáme se o jejich původ a snažíme se podporovat české tvůrce. Na výrobky přidáváme naše textilní etikety, jejichž vzhled se také proměnil. Také už to není jen trávení volného času po práci, ale potřeba vlastní realizace.

Navíc, to, že nás to baví, to je jedna věc, ale také je věc umění výrobky prodat, prosadit se na již tak přesyceném trhu. Jezdíváme občas na malé vesnické, maloměstské, už i pražské trhy, většinou jednorázově. Tyhle akce jsme si ale dlouho přály doplnit webovkami, což je meta, kterou se nám po šestnácti měsících systematické práce, nás dvou a našeho webmastera Tomáše, po malých krůčcích podařilo zdolat, věříme, že se Vám na našich stránkách bude líbit a budete se k nám i rádi vracet.

Obě jsme zvědavé, kam nás naše cesta dál zavede, jsme rády, že jste u toho s námi.

M&K