Vzpomínám si jak jsem na mých outdoorových začátcích pořizovala vybavení postupně. Jeden rok kaťata, další vysněná moirová mikina a když nás naše cesta vedla na ledovec, přišel čas na pořádný podvlíkačky. Myslím že v tu dobu jsem o nějakých merino ovcích neměla ani tušení. Ve sportovním obchodě mi nabídli fešný fialový kousek podvlíkaček. Seděly mi, beru. Při placení se mi protočily panenky nad částkou, kterou jsem měla zaplatit. ,,No co už, neni čas ztrácet čas." A tak se do mé krosny dostal první kus ovce. Mimochodem podvlíkačky mám už víc jak deset let a pořád skvěle drží.

Jako studentovi těchto kousků moc do skříně nepřibývalo. Ovšem cesta mě zavedla k otdoorovému vybavení ještě blíž a vyfásla jsem pracovní merino trika. Samozřejmě postupem času jsem se o tomto materiálu dozvěděla víc díky různým školením a začalo to ve skříni přibývat. Nevím jak vy, ale já tenhle materiál žeru. Vypozorovala jsem, že trička opravdu nesmrdí a když už, může za to spíš používání deodorantu. Když není čas, stačí triko nechat vysmrdět na vzduchu. Mapy od soli už je teda dobrý vyprat a že i merino triko se dá propotit do jeho ždímání...

Jako švadlenky, hlavně tedy Madlenka pátrala po metráži a pár triček vzniklo pod jehlami poletušího šicího stroje. Samotnou mě překvapilo, jak skvěle vybrané merino drží a nesráží se. Testovala jsem hlavně tričko s krátkým rukávem, tedy nižší gramáž. Nakonec nejslabším místem byla mechanická odolnost, proděravěla jsem ho o větve (kdo by to čekal, opravdu) a strkání spodku trika do kalhot tomu zrovna moc nepomohlo. Dávala jsem mu čoud a jak víme, když se začne párat očko, jen těžko je k zastavení. Mimo trička s nižší gramáží, vznikla i trička s vyšší gramáží, nákrčníky, dětské čepky a rukavičky. Všechno skvěle splnilo účel a bezvadně sloužilo/slouží.

Když jsme vyrazili na naší dlouhou cestu na Nový Zéland, kousky z merina se nám hodily, přeci jen jak ví každý malý dobrodruh, merinovlna tak rychle nezasmrádne. Proto byl výběr oblečení, které sbalit do krosny jednodušší a svršků nebylo potřeba tolik. Hlavně jsme si vysnili, že když už jedeme do země, odkud pochází velká část produkce vlny, nebude problém si tam kousky oblečení pořídit a i třeba za menší peníz než u nás. A jak to dopadlo doopravdy? Cena našich oblíbených značek nižší nebyla, ale zvolili jsme jinou strategii a to jít cestou ,,sekáčů". A těch je tam habaděj. Jelikož bylo oblečení z vlny často zařazeno na stojanech mezi obvyklými materiály, cena se nelišila od obyč bavlněného trika, takže stačilo jen pořádně hledat.

Zůstanu u naší velké cesty, která nás naučila o merinu mnohé. A to třeba i o jeho praní. Oblečení jsme s sebou měli dost omezeně a prali jsme, většinou, všechno najednou. Navíc ve veřejných prádelnách. Takže cyklus na čtyřicet, prací gel a vždycky stačilo doufat, že to dobře dopadne a nebudeme mít sadu oblečení pro panenky. A vždycky tahle napínavá pasáž života dobře dopadla. A víte co je nejhorší? Všechno přežilo i sušičku. Nutno podotknout, že jsme se snažili vždycky vybrat sušení na nejnižší stupeň. Tím že doma používáme šetrný prací gel a žádnou aviváž, také pereme vše dohromady a musím zaťukat, že kromě snad jedněch ponožek, žádný kousek oblečení k újmě nepřišel. Sušičku ale vždy vynechávám, na tu už ,,koule" nemám. Každopádně tím nikoho nenabádám ať si pere merino oblečení dle tohoto návodu. Přeci jen ne všechny příběhy mají tak dobrý konec a určitě je vždycky asi lepší dát prádlu péči podle štítků.

Docela mě baví, jak některé naše merino oblečení vypadá. Zkrátka vždycky když si dám dohromady, kde se mnou oblečení cestovalo, co zažilo, kolik toho přežilo a ve výsledku i kolik stálo... no nechci ho prostě jen tak vyhodit a vždycky se s ním loučím s těžkým srdcem. Některé ponožky už jsou tak vyšeptalé a tvrdé, že už je ani nenosím. Ale přeci je nemůžu vyhodit když už jsou to takové stařenky. Tak se válej vzadu ve skříni a smutně čekají na jejich poslední chvilku. Na Zeloši jsem jedno triko s dlouhým rukávem a kapucou nosila snad celou dobu, už z něj visely cáry, ale doláček k doláčku a na práci na sad přeci ještě stačí. Btw, vyhodila jsem ho až měsíc před odletem (po dvou letech intenzivního nošení), kdy jsme veškerý náš cirkus museli naskládat z velké dodávky do malého osobáku. Jedno takové triko s dlouhým rukávem, který má rukávy na cáry a ke zbytku trika drží jen silou vůle, vlastní manža na prácí. Vždycky když ho věším na sušák, bojím se aby mi rukáv nezůstal v ruce a v hlavě mi vytanou na mysl příběhy z našeho turistického oddílu. Kdy manželka vypráví příběh, jak tloukla do hlavy svému manžovi: ,,Ty Pepíku, už bys měl tu tvou stoletou moiru vyměnit." Průhledné a vytahané tričko po několika pokusech Pepíka přesvědčit, nakonec končí v plamenech plápolajícího táboráku. Sice si tím manželka vykoleduje několik dní tiché domácnosti, ale na srdci jí hřeje, že triko Pepík už nebude mít šanci z toho koše nikdy vyndat a vyrazit s ním do Tater, jako už tolikrát. U merina je výhoda, že ho nutně nemusíte házet do ohně, ale stačí ho zakopat na zahradě do kompostu. Tím (si) samozřejmě nic nenaznačuju :).

Tip na konec. Když má dospělácké tričko díry v části, kde vám už to vadí, ale zbytek trička je ještě, jak se říká v oukeji, lze přešít na setík dětský.

Noste merino a jestli jste ho ještě nevyzkoušeli, doporučuji, všemi deseti.

Kristka